Krajina za zrcadlem

Přesto nemohla Alenka toho dne najít nic, co by jí přinášelo potěchu. Nebavilo ji hrát kroket, dovádět s přáteli ani se schovávat za růžovými keři. Bezcílně se toulala zahradou a přemýšlela, čím by si ukrátila dlouhou chvíli. Čajový dýchánek měl začít až za několik hodin a do té doby musila najít činnost, jíž by se zabavila. Chvíli odpočívala v trávě a pozorovala oblaka podobná cukrové vatě, jak se jí pomalu sunou nad hlavou, zkoušela číst knížku, ale záhy ji znuděně odložila.

Dnešní den byl zkrátka příliš krásný, než aby ji ve své dokonalosti dokázal uspokojit. Kdyby se tak stalo něco nečekaného a bláznivého, nějaká změna, která by ji vytrhla z té uondané letargie. Alenka doufala v dobrodružství, bylo to již příliš dlouho, co nějaké zažila naposledy. A čas letí jako splašený. Rozhlédla se kolem, ale nikde ani živáčka, všichni teď nejspíš byli v domě a chystali odpolední občerstvení.

Přesto cítila, jak ten pocit uvnitř ní roste. Pocit blížícího se dobrodružství. Vlastně už téměř cítila jeho šumění ve vzduchu, stačilo udělat pár kroků a jít mu naproti. Strnula a zaposlouchala se pozorněji. Ale ne, ten zvuk, to rozechvělé zurčení nevznikalo v její přecitlivělé mysli, bylo skutečné! A slyšela ho docela jasně jen malý kousek od sebe. Znělo trochu jako včelí zpěv, ale přitom nepřipomínalo žádný zvuk, který doposud znala. V mžiku byla na nohou a zvědavě se rozhlížela po zdroji toho bzučení.

Po chvíli si všimla, že vychází odněkud zpoza keřů na kraji zahrady a vydala se mu tedy odvážně vstříc. Šťavnaté listy si tiše prozpěvovaly a jejich šelest splýval s tím neznámým zvukem ve vzdálenou melodii. Vlahá srdce růží s napudrovanými plátky ji vábila blíž. „Jen pojď, neotálej,“ pobrukovala. A Alenka jim naslouchala. Trvalo jen pouhý okamžik, kdy se před ní šik růžových keřů, doposud přísně semknutý, rozestoupil a vpustil ji dál. Přímo před ní se leskla velká oválná plocha zrcadla. Stálo si na útlých kovových nožkách ukryté za keři, opuštěné, jako by je tu v horečném chvatu někdo nechal stát a zapomněl na něj.

„Kde se tu jen mohlo vzít? Nikdy předtím jsem si ho nevšimla,“ podivila se Alenka a popošla blíž. Již nebylo pochyb o tom, že ten bzukot vychází přímo z jeho útrob. Čím víc se blížila, tím jasněji začala rozeznávat jednotlivé odstíny tónů v té jednolité zvukové mase. Byly to tisíce různých zvuků zdánlivě propojených v jedinou kakofonii. Šumění, šeptání, drnčení a houkání; hlasy, zvony, křik a smích.

Dívenka se zvědavě podívala přímo do zrcadla, ale jaké bylo její překvapení, když namísto vlastního odrazu spatřila místo, jaké jaktěživa neviděla. Zcela jiný neznámý svět, jehož srdce tepalo těmi zvuky. Tak tohle je tedy to dobrodružství, pomyslila si nadšeně Alenka a prohlížela si tu podivnou krajinu lemovanou dřevěným rámem zrcadla.

Obloha, slunce i mraky tam byly stejné jako u ní doma, ale přesto jaksi vybledlejší a chladnější. Cesty nelemoval travnatý koberec, nýbrž šedivá zem a na ní se místo malých domků s doškovými střechami tyčily do výše obrovité věže ze skla. Alenku by nikdy nenapadlo, že je možné ze skla vyrobit něco tak velkého. "Musí to být paláce nějakých tamních panovníků," přemýšlela se zaujetím.

Střechy těch zámků se leskly v bílém bezkrevném slunci jako žhavé uhlí a oslepovaly oči přivyklé šeru zahrady. Stromy, které pod nimi rostly ani zdaleka nepřipomínaly ty, kolem kterých denně běhávala. Byly našedlé, tenké jako ruka a zoufale se ohýbaly pod tíhou prazvláštních zažloutlých plodů. Na šedivých cestách se pohybovali šediví lidé. Alespoň podle Alenky to museli být lidé. Měli stejný počet končetin jako ona i podobný tvar hlavy, jen se zdáli o mnoho větší a pohybovali se rychleji než ti, které doposud znala. Proudili v davech sem a tam přímo před branami těch skleněných paláců bezcílně jako lidé, kteří směřují k nějakému cíli, ale sami jej neznají.

"To musí být poddaní těch královských rodin, kteří mají nějaké tajné poslání," zkonstatovala Alenka očarovaná děním na druhé straně. O ničem podobném totiž nikdy neslyšela ani v pohádkách, a to jich znala nespočet. „To je něco úplně jiného než tady u nás,“ říkala si v duchu. „Tady se nikdy nic neděje, každý kout našeho kraje znám nazpaměť, ale tam... Ach, moci se tam tak na chvíli podívat!"

Pomalu natáhla ruku, dotkla se skleněného povrchu a její prsty jím pronikly tak lehce, jako by byl z másla. Lomoz toho vzdáleného světa z druhé strany zrcadla k ní dolehl blíž. Zhluboka se nadechla, zavřela oči a vykročila. Byla odhodlaná vydat se na cestu. Směs cizích zvuků ji málem srazila na kolena jako mořský příboj. Alenka si musela zakrýt uši dlaněmi, jak moc hlasitý a nesnesitelný hukot to byl.

Když si trochu přivykla a otevřela oči, zjistila, že stojí přímo před jedním z těch honosných skleněných paláců. Překvapeně se podívala vzhůru, ale na jeho špici ani nedohlédla. Všude kolem ní proudili lidé tak, jak je viděla ještě před chvílí. Přítomnost malé dívenky v bleděmodrých šatech s dlaněmi přitisknutými na uších je však nijak nevzrušovala. Procházeli okolo apaticky dál, div do ní v tom spěchu nevráželi. Alenka se namáhavě proplétala jejich šedými chvátajícími těly, chtěla někoho z nich zastavit a zeptat se na tohle místo, ale nikdo se ani neohlédl. „Možná, že jsou hluší,“ uvažovala Alenka. „Vůbec bych se nedivila ze všeho toho rámusu kolem.“

Zato pro oko to byla podívaná nesmírná. Bezútěšnou šedí pronikaly jako jasné paprsky slunce střípky zářivých barev. Lemovaly palácové zdi jako slavnostní girlandy a věnčily je okázalou nádherou svých výjevů. Byly to obrazy vyvedené na velikých plátnech, některé nehybné, jiné pohyblivé a pravidelně se měnící. Alenka nevěděla, kam se podívat dřív, až ji z toho oči bolely. Toto se jen stěží dalo srovnávat s jejich nudnou zahradou, kde jsou růže, listy i tráva stále stejné. Zůstala stát s hlavou zakloněnou, zcela ochromená tou pulsující nádherou barev. Rozhodla se nahlédnout skrze jednu prosklenou stěnu přímo do palácových komnat, ale neviděla než prázdnou místnost s několika velikými kostkami rozloženými uprostřed.

Ve svém zaujetí málem přeslechla zlověstné vrčení, které se ozvalo za jejími zády. Sotva se otočila a už proti ní vyrazil tvor veliký jako dům s obrovitými ústy plnými ostrých rovných zubů. Alenky se zmocnila smrtelná hrůza, s výkřikem couvala zpátky, ale monstrum se blížilo čím dál víc. Jasně slyšela jeho funění a nelidský řev, kterým ohlašovalo svůj hlad. Dívenka chtěla utéci, ale skrze hradbu kráčejících lidských těl nebylo kam. Vyděšeně do nich narážela, až zavadila střevícem o čísi nohu a upadla na zem. „To je konec,“ pomyslela si zoufalá Alenka a zavřela pevně oči. Ale tvor nakonec jen proběhl vedle ní a zmizel za nejbližším rohem. Na pažích ještě cítila horký dech, který vycházel z jeho nozder a prázdný pohled plochých očí. Nestačila se ještě ani vzpamatovat z leknutí a zvednout na nohy, když jej následoval další a po něm další. Každý jinak velký, s jinak zbarvenou srstí, ale všichni rychlí a se zuby bojovně vyceněnými. Uháněli kolem rychleji než závodní koně a zase mizeli v oblaku dýmu a prachu.

A ostatní lidé procházeli okolo jakoby nic, zaneprázdnění svými starostmi a mumlající věčná zaklínadla. Nevšímali si plačící holčičky v umazaných šatech, která nejspíš přijela odněkud z venkova a má obtíže pojmout rušný život velkoměsta. Jejich prázdné odrazy se zrcadlily ve skleněných stěnách paláců jako němí duchové.

Alenku brzy přestal lákat tento cizí nelaskavý svět. Seděla na chodníku opřená o odpadkový koš, pažemi tiskla kolena k drobné hrudi a po tvářích jí stékaly slzy.

„Prosím, prosím, chci se vrátit domů, už nechci žádná dobrodružství, přísahám,“ drmolila mezi sevřenými rty, zatímco ji hřmot tohoto světa ohlušoval čím dál víc a pronikal jí řezavě přímo do srdce. Ve chvíli největší beznaděje nad sebou uslyšela známý hlas. „Alenko, copak se stalo?“

Když otevřela oči, spatřila, že sedí zpátky v zahradě opřená o důvěrně známý strom a zpoza houby že ji vyděšeně pozorují Březňák s Plchem. „Ach, Kloboučníku, já jsem tak ráda, že jsem doma! Měla jsem příšerný sen,“ zvolala Alenka a vděčně mu padla do náruče.